Co je to pravda (2)

30. července 2016 v 12:24 | Astaer
Ontologie

Pravda. (Verum.)
§ 150.

1. Pravda přináleží věcem jen vzhledem k nějakému rozumu.

Mezi předmětem, k němuž rozum poznáním směřuje, a rozumem samým musí však vládnouti shoda či úměrnost, a v této právě shodě či úměrnosti záleží formálně pojem pravdy. Bez rozumu, s nímž předměty poznané se shodují, nemůže o pravdě býti řeči.

Vztah shody mezi rozumem a předmětem je však dvojí: 1. rozumu ku předmětu a 2. předmětu k rozumu a obojí tento vztah zvlášť nazýváme pravdou.

Může tedy pravda býti buď v rozumu věci poznávajícím aneb ve věcech rozumem poznaných.

Na prvním místě přináleží pravda rozumu předmětenstvo myslícímu a poznávajícímu a teprv druhotně přenášíme pojem pravdy na předměty poznané (poznatelné) samy, které se nazývají proto pravdivými, poněvadž s poznáním rozumovým se shodují.

Proto jest pravda předně v rozumu a teprve druhotně ve předmětenstvu.

Rozum však jest dvojí: Božský a stvořený. Podle toho jest i shoda předmětu s rozumem také různá. Jinak má se pravda k Božskému, jinak k lidskému rozumu.

Co se poznání našeho týká, jest jisto, že bychom pravdy předmětu nemohli poznati, kdyby předmět sám v sobě nebyl poznatelným a proto pravdivým. Proto jest nám předmětenstvu - jestotě - v sobě (tedy ontologicky) poznatelnost a proto také pravdu připisovati. A proto i když předmětu nějakého nepoznáváme, zůstává přec v sobě poznatelným, pravdivým. Neb nebude zajisté nikdo tvrditi, že poznáním pravdy působíme, tvoříme pravdu poznaného předmětu.

Z toho plyne, že myslitelnost a poznatelnost předmětenstva, tedy pravda ontologická, předchází naše poznání, pravdu logickou (subjektivní). Jen potud můžeme míti pravé poznání o něčem, pokud to tak poznáváme, jak v sobě jest to pravdivo.

Než odkud to, že nazýváme předmětenstvo v sobě pravdivým nehledíce k vlastnímu poznání, kdežto přece všechna pravda vůbec jest obsažena toliko ve shodě předmětu poznaného a rozumu poznávajícího? Jak se dá vysvětliti, že pravda ontologická na pravdě logické (subjektivní) našeho poznání nikterak nezávisí?

2. Věci nazývají se prvotně pravdivými ve vztahu k rozumu Božskému.

Poněvadž všechny věci dříve ještě, než rozum náš je poznává, již v sobě jsou pravdivy, nemůže pravda jejich na rozumu našem záviseti, nýbrž musí již před naším poznáním k rozumu jinému býti vztažna. A rozum tento, jenž před věcmi samými předchází, není jiný, než rozum Božský, který všechnu jestotu ve svých ideách odvěčných myslí, a který jest zároveň ideálním pravzorem či prototypem, podle něhož vesmír jak ve své celistvosti, tak i v jednotlivých částech svých byl vytvořen.

Každá jednotlivá věc ve všemmíru jest obrazem či odleskem nějaké idee či myšlenky Božské a proto každá věc může se nazývati jen potud pravdivou, pokud se v ní nějaká idea či pravda Božská obráží.

Poněvadž však v každé jednotlivé věci ve všemmíru, buď si bytost smyslná, nebo pravda abstraktní, ideální, nějaká myšlenka Božská jest zobrazena, vysvítá, že ontologicky (bytně) pravdou jest vše, co jest, vše, co v pojmu nezahrnuje sporu logického.

Ale i opačně lze přísudek pravdy připisovati výhradně jen tomu, co jest, jen jestotě, jsoucnosti, něcotě.

Jako tedy vše, co jest, jest pravdou a pravdou býti musí, rovněž výlučně jen co jest, pravdivo jest. Věty: "co jest, jest pravda" a "co jest pravda, jest" dají se úplně zaměniti.

Poněvadž pojmy jestoty a pravdy ontologicky jsou totožny, proto čím více má bytost v sobě jestoty čili dokonalosti, tím více má také do sebe pravdy. Více tedy má do sebe pravdy rostlina než nerost, živočich více než rostlina, člověk více než živočich, čirý duch více než člověk a Bůh konečně více než každý jednotlivý tvor, ano než všechno tvorstvo dohromady. A poněvadž na pravdě závisí pak myslitelnost a poznatelnost věci, proto také čím více má bytost pravdy do sebe, tím jest také myslitelnější a poznatelnější.

Nicota nejsouc obrazem a odleskem žádné idee Božské, jest proto pouhou negací jsoucnosti a následovně také pouhou negací pravdy. "Nicota" a "nepravda" jsou rovněž pojmy zaměnitelné.

3. Věci jsou také vzhledem k rozumu stvořenému pravdivy, ačkoliv jen druhotně.

Ačkoliv všech věcí nepoznáváme, přece jsou všecky věci v sobě poznatelny. A tato poznatelnost jejich, tato možná shoda mezi nimi a rozumem naším, postačí, aby i vzhledem k našemu poznání mohly se pravdivými nazývati.

4. Věci stvořené vzhledem k rozumu Božskému jsou vždy pravdivy, vzhledem k rozumu našemu mohou někdy nahodile býti lichy.

Všecky věci stvořené mají vše, čím jsou a co mají, jediné od Boha, kterýž je stvořil podle svých ideí, jež o nich měl od věčnosti. Nemohou tedy naprosto s rozumem Božím se nesrovnávati a proto musí vzhledem k tomuto rozumu býti vždy pravdivy.

Rozum náš může ovšem také věci stvořené poznati tak jak v sobě jsou, ale nicméně se může přihoditi, že je někdy poznáváme tak, jak v sobě nejsou, připisujíce jim podle lichých jevů, kterými na naše smysly působí, bytnost anebo vlastnosti, kterých nemají.

Proto jest mezi shodou Božského rozumu a mezi shodou rozumu našeho s poznaným předmětenstvem podstatný rozdíl.

a) Vzhledem ku přemnohým věcem není vůbec této shody v našem rozumu, poněvadž mnohých věcí skutečně nepoznáváme; u Boha jest tato shoda se vším předmětenstvem.

b) Pojmy naše jsou čerpány z věcí; Bůh však má pojmy všech předmětů sám ze sebe, totiž z poznání své vlastní podstaty Božské.

c) Pojmy Božské jsou vzory věcí v rozumu Božského umělce umístěnými, podle nichž neprostředně všecky věci ve světě jsou vytvořeny. Pojmy naše byvše z věcí stvořených abstrahovány, obsahují jen nahodilé obrazy vzorů Božích.

d) Proto stojí všecky věci v podstatném vztahu k rozumu Božskému, bez něhož ani existovati ani mysliti se nemohou; k rozumu lidskému jsou však jen ve vztahu nahodilém, poněvadž i bez poznání jeho zůstávají tím, čím jsou.

e) Rozum Božský jest vzhledem ku všemu předmětenstvu tvůrčím, poněvadž vzory či ideály věcí v něm jsou obsaženy.

Rozum lidský však může se jen nevlastně tvůrčím nazývati a to potud, pokud odhaluje idee posud neznámé, nebo pokud idee již známé spojuje v umělecký celek. Všecky tyto nové idee byly však již od věčnosti v rozumu Božském obsaženy.

5. Věci stvořené mají se k rozumu Božskému jako to, co jest měřeno, se má k míře své; k rozumu lidskému však jako míra k tomu, co jest měřeno.

Poněvadž vše, co jest, jen potud jest pravdivo, pokud nějaká Božská idea se v něm zrcadlí, má konečně všecka ontologická či objektivní pravda předmětenstva jediné v Bohu poslední zdroj svůj.

Všechny věci stvořené jsou takové, jak je Bůh od věčnosti myslil, jsouce bytností svou toliko odlesky odvěkých ideí Božských. A poněvadž všechna pravda záleží ve shodě mezi předmětem a poznáním, jest pravda ontologická shodou věcí s rozumem Božským (adaequatio rei cum intellectu).

Pravda věcí stvořených závisí tedy naprosto na rozumu Božském, naproti němuž všechny věci naprosto trpně se chovají. Neb všechny věci jsou jen proto pravdivy, poněvadž je Bůh od věčnosti myslil a podle těchto svých odvěčných ideí v čase svobodně uskutečnil. Božský rozum jest tedy měrou (mensura, norma) pravdy ontologické věcí stvořených, kdežto věci samy jsou ideami Božského rozumu vyměřeny.

Z toho také plyne, že pravda objektivní stojí ve vniterném a podstatném vztahu k rozumu Božskému. Pravda objektivní nemůže se naprosto ani pomysliti bez rozumu Božského, kterýž ji od věčnosti myslí a myšlením tímto jí dodává rázu nutnosti, nezměnitelnosti a věčnosti.

Hledíce k rozumu Božskému, který co nejdokonaleji poznává Božskou bytnost a v ní vši pravdu, pravíme, že jest jen jedna pravda objektivní; majíce však na zřeteli různé idee, podle kterých Bůh na venek se jeví, mluvíme o mnohých pravdách.

Jinak se však má rozum náš k pravdě ontologické, objektivní. My můžeme předmětenstvo jen tak poznávati, jak v sobě objektivně jest. Neb poznávajíce různé předměty mimo nás objektivně existující odhalujeme toliko a sobě přisvojujeme odlesky jednotlivých ideí Božských ve věcech obsažené. Jak tedy idee Božské ve věcech stvořených se odbleskují, jen tak je můžeme poznávati.

Náš rozum jest na předmětenstvu, na ontologické pravdě, naprosto závislý, tak že ve svém poznání pravdou touto jakožto měrou bývá vyměřen a určen.

Pravda logická (subjektivní) poznání našeho jest takto shodou rozumu našeho s věcí (adaequatio intellectus cum re).

Mezi ideami Božskými a mezi naším poznáním ideí těchto stojí uprostřed viditelný svět, který Bůh podle svých odvěčných ideí stvořil. Tak vyměřuje Bůh svými ideami pravdu stvořených bytostí (pravdu ontologickou) a stvořené bytosti vyměřují odlesky ideí Božských, které v sobě chovají, pravdu našeho poznání (pravdu logickou). Ale poněvadž idee Božské jsou v Bohu věcně identické s bytností Božskou, proto se odlesky jejich jevící se v bytostech stvořených, konečných a nedokonalých, nikdy svou dokonalostí nevyrovnají svým ideálním vzorům v Bohu od věcnosti obsaženým. Nekonečné světlo ideí Božských se ve tvorstvu takořka láme. Avšak rozum náš jest při svém poznání již svou přirozeností odkázán na pouhé odlesky ideí Božských ve tvorstvo se jevící, tedy na lomené světlo jejich, a ani tohoto lomeného světla úplně nevystihuje a ve svém poznání stvořených bytostí neobsahuje. Slyšeli jsme, že při svém poznání musí rozum přestávati na tom, když vystihnul ve věcech jen nejdůležitější vlastnosti a znaky jejich, bez nichž by již nebyly těmi věcmi, kterými jsou. Člověk svým poznáním věcí nevjímá do svého rozumu všeho lomeného světla ideí Božských ve tvorstvu zářících. Můžeme říci, že člověk poznávaje bytosti vnějšího stvořeného světa, poznává sice idee Božské v nich uskutečněné, ale jen ve světle jejich dvakráte lomeném. A proto jest všecko poznání naše zde na světě jen neúplné a nedokonalé.

A blaží-li zde na světě každé i sebe nedokonalejší poznání pravdy duši lidskou, jakou teprv slast a rozkoš pociťují duchovní bytosti, které neprostředně na Boha patří a v Něm dle svých schopností na veškeru pravdu v úplném jejím lesku a jasu nazírají!

Poměr, v jakém stojí rozum stvořený ku pravdě ontologické, jest - jak zajisté patrno - jen nahodilý. Poněvadž jestota věcí vůbec na nás bytně nikterak nezávisí, zůstává také tím, čím jest, ať již věci poznáváme nebo nepoznáváme. Poznání naše na pravdě objektivní ničeho nemění a pravda tato zůstává touže naprostou, nezměnitelnou pravdou beze všeho vzhledu k našemu poznání.

Co jest v sobě objektivně pravda, na věky člověk poznáním a myšlením svým v nepravdu nepromění, a co není pravda, nikdy také v pravdu neobrátí. Naproti pravdě jest člověk úplně bezmocným. Může ji zakrývati, může ji i popírati, může ji zdánlivě překrucovati, ale přec ani jediné tečky na ní nezmění. Pravda činí ve všem a veskrz nároky na platnost absolutní, kteréž se vší rozhodností hájí proti každému sebe prudšímu útoku; pravda jest nesnášeliva, ničeho vedle sebe netrpíc, co jí v jakékoliv příčině odporuje. Pravda jest nesmiřliva, nikdy se nesmlouvajíc se svým úhlavním nepřítelem, bludem a klamem, lží a podvodem.

A kterak by také pravda jinou mohla býti jsouc odleskem samého Boha pro člověka určeným, aby z něho poznal Toho, který svou moc a slávu v něm projevuje!

6. Pravda s Bohem co nejtěsněji souvisí.

Neb Bůh jest pravdou 1. podstatnou, 2. subsistentní, 3. nekonečnou, 4. naprostou, 5. svrchovanou, 6. prvou, 7. jedinou, 8. čirou a 9. zdrojem pravdy.

Ad 1. Bůh jest pravdou podstatnou.
Pravda záleží ve shodě mezi poznávacím rozumem a předmětem poznaným. U stvořených bytostí intelligentních liší se podstatně rozum a předměty jím poznané. Něčím jiným jest rozum a něčím jiným předměty, které poznává. A proto nemůže shoda mezi ním a předměty poznanými býti dokonalá a úplná. Jinak u Boha. Tu jest bytnost, kon poznávací a předmět poznání bytně jedna a táže věc, totiž jestota Božská sama. V bytnosti Božské naprosto jednoduché nemůže býti věcných rozdílů. Proto Bůh jest pravda a pravda jest Bůh. Žádný rozumný tvor nemůže o sobě říci: já jsem pravda, může poznávati pravdu, může míti pravdu, ale nemůže býti pravdou samou, poněvadž mezi ním a předmětem poznaným nikdy nemůže býti naprosté totožnosti. Jen u Boha jsou jestota a pravda pojmy totožné. A v tomto smyslu sluje Bůh pravdou podstatnou.

Ad 2. Bůh jest pravdou subsistentní.
Subsistence, jak později obšírněji vysvětlíme, jest posledním a nejvyšším dovršením dokonalosti a neodvislosti podstaty a nazývá se u bytostí intelligentních osobností. A poněvadž Bohu nemůže se žádné dokonalosti nedostávati, proto musí býti i podstata Božská subsistentní čili osobní. A jelikož u Boha podstata Božská jest s pravdou věcně totožná, musí i pravda Božská býti subsistentní čili osobní. Tolik poznává přirozený rozum lidský. Že podstata Božská není jednoosobní, nýbrž trojosobní, víme teprv ze Zjevení Božího, kteréž nás učí, že pravda s Božskou podstatou totožná a proto všem třem osobám: Otci, Synu a Duchu sv. vlastní druhé Božské osobě se zvlášť přivlastňuje. Obšírnější rozbor této pravdy náleží již do dogmatiky.

Ad 3. Bůh jest pravdou nekonečnou.
Jelikož Bůh zahrnuje v sobě veškeru jestotu v nekonečném jejím rozsahu a dosahu, zahrnuje v sobě také vši pravdu. Jak jest Bůh nekonečnou jestotou, tak jest také nekonečnou pravdou. Pravda Božská není vyčerpána ideami Božskými ve vnějším světě zobrazenými. Kdyby Bůh v každém okamžiku až na věky věků tvořil stále nové a nové světy, nikdy by nedospěl k poslednímu světu, nad nějž by jiného světa již neznal. Poněvadž jest Bůh pravdou nekonečnou, jest také pravdou naprosto nevyčerpatelnou.

Ad 4. Bůh jest pravdou naprostou.
Všechna naše pravda, kterou jakýmkoliv způsobem poznáváme, vztahuje se již svou vnitřní bytností k pravdě Božské jakožto ku svému poslednímu vzoru, účelu a cíli. Tato vztažnost náleží k vlastnímu pojmu každé naší pravdy. Božská pravda jest však pravdou v sobě beze všeho vztahu a poměru k jakékoliv jiné pravdě, která není Bohem. Pravda Božská jest tedy pravdou naprostou, všecka pravda našeho poznání jest však jen pravdou k Božské pravdě - k Bohu - poměrnou.

Ad 5. Bůh jest pravdou svrchovanou.
Je-li Bůh pravdou naprostou, která se k jiné pravdě již neodnáší, jest také nejvyšším vrcholem pravdy, nad niž se žádná pravda nemůže výše povznesti. Kdykoliv člověk důsledně kteroukoliv pravdu stopuje, z její povahy a vlastnosti, z jejího obsahu a rozsahu dovozuje nutné konsekvence, dospěje vždy k Bohu jakožto poslednímu cíli a důvodu pravdy této. Tím také dostoupí vrcholu svého poznání. Bůh jsa nekonečnou a naprostou pravdou, jest také pravdou svrchovanou. Každá naše pravda jest jen pravdou částečnou, která nemá v sobě posledního důvodu svého a proto teprv z pravdy svrchované nabývá úplného světla svého. Bez pravdy svrchované nelze porozuměti dokonale a úplně žádné pravdě.

Ad 6. Bůh jest prvou pravdou v řádu a) časovém, b) přirozeném a c) příčinném (in ordine temporis, naturae et causalitatis).

a) Než Bůh svou všemohoucností svět stvořil a stvořením jej uvedl ze stavu ideálního do stavu skutečné existence a časového postupu a vývoje, existovala jen jediná pravda, Bůh sám, v němž všecky jednotlivé idee byly obsaženy v naprosté jednotě. Teprv stvořením viditelného světa zazářila nám jednotná pravda Božská v nesmírném počtu svých paprsků, které nám různým sice způsobem, ale přece vždy jednu a touž pravdu Božskou představují. Tak předchází jednotná pravda Božská přede vší pravdou stvořených bytostí, jest tedy co do trvání pravdou pravou, a pravda bytostí stvořených následuje teprv po této prvé pravdě a jest proto pravdou druhotnou. Prvá pravda Božská jest věčná, pravda druhotná vzniknuvši jako tvorstvo, v němž se jeví, v čase, jest také v tomto smyslu časová.

b) Bůh jest také prvou pravdou v řádu přirozeném.
Každá pravda mimo Boha jest pouhým odleskem příslušné pravdy Božské a proto jest také již svým pojmem k této pravdě Božské vztažna. Přirozenost tedy pravdy lidské předpokládá pravdu Božskou a proto jest pravda Božská pravdou prvotnou, pravda lidská pravdou druhotnou.

c) Bůh jest konečně pravdou prvou v řádu příčinném.
Bůh jest tvůrčí příčinou celého všehomíru. Bůh stvořiv vesmír jak v jeho celistvosti tak i ve všech jeho jednotlivých částech podle svých odvěčných ideí, stvořil také obrazy a odlesky svých ideí a tím také vši pravdu ve všemmíru se jevící. A jako příčina účinkující předchází před účinem, tak také pravdě Božské přísluší prvenství před pravdou všehomíru. A v tomto smyslu jest Bůh prvou pravdou v řádu kausálním.

Ad 7. Bůh jest pravdou jedinou.
Poněvadž Bůh může svou naprosto jednoduchou bytnost mimo sebe na venek jeviti nekonečně mnohými způsoby, proto můžeme o nesčetně velikém počtu pravd Božských mluvit! Avšak přihlížejíce k tomu, že všecky tyto nekonečně mnohé pravdy nejsou věcně než nekonečně dokonalá bytnost Božská sama, pokud se v těchto pravdách může na venek jeviti, proto musíme Boha za jedinou pravdu prohlašovati. Všecka pravda jest v Bohu v jeho naprosto jednoduché jestotě sloučena, spojena, svázána, jako všecky paprsky slunečné v nesčetném množství barevných odstínů se jevící jsou v jednotném slunečním světle soustředěny. Bez Boha není pravdy. S Bohem pravda stojí a padá. Proto také nesmí se žádná pravda Bohu příčiti; nesmí se příčiti jeho bytnosti, přirozenosti a podstatě, nesmí se příčiti jeho rozumu a vůli, nesmí se příčiti žádné Božské vlastnosti a dokonalosti. Co Bohu odporuje jakýmkoliv způsobem, jest blud a klam. V tomto smyslu jest Bůh jedinou pravdou.

Ad 8. Bůh jest čirou pravdou.
Každá bytost mimo Boha má meze, hranice a konce. A proto veškero naše poznání musí se držeti v oboru těchto mezí a hranic, jimiž jest jak rozsažně tak dosažně omezeno a vyměřeno. Avšak ani v oboru těchto mezí není nám pravda ani jediné bytosti úplně jasna a zřejmá. A proto jest poznání naše ze dvojí příčiny s nevědomostí spojeno, neb jednak nemůže překročiti mezí, jimiž jest jeho předmětenstvo sevřeno, jednak vycházejíc z poznávací mohutnosti rovněž obmezené nevniká úplně ani do oboru pravdy rozprostírající se v mezích rozumu lidskému přístupných. Tak jest poznání naše spojeno vždy s nevědomostí a proto také pravda jeho v tomto smyslu jest jen pravdou nečirou. Jinak u Boha. Poněvadž předmětem poznání Božského jest nekonečná jestota Božská, kterou Bůh poznáním svým úplně vystihuje, proto jest pravda jeho poznání jak rozsažně tak dosažně nekonečna, vylučujíc ze sebe naprosto každou nevědomost a každý blud. A jelikož u Boha poznání a předmět jeho jest jedna a táž věc, nekonečná totiž jestota Božská, proto jest Bůh pravdou beze vší nevědomosti a beze všeho bludu, tedy pravdou čirou, ano pravdou nejčiřejší.

Ad 9. Konečně jest Bůh zdrojem vší pravdy. V Bohu jest všecka pravda obsažena. Vnější svět jest svou nejvniternější bytností zobrazenou soustavou Božských myšlenek, v nichž jej Bůh od věčnosti myslil. Stvořením vytrysknul jeden paprsek Božské pravdy a rozlil svou záři po celém všemmíru. Člověk jakožto nejdokonalejší bytost viditelného světa jest "per eminentiam" obrazem a podobenstvím Božím. Obdařen jest rozumem a svobodnou vůlí a určen k tomu, aby soustavu Božských myšlenek zobrazenou ve všemmíru rozumem svým pořád více poznával a z těchto zobrazených myšlenek pořád výše se povznášel k Tomu, který ve svém nekonečném rozumu nejen původní vzory těchto myšlenek od věčnosti choval,: nýbrž také vši ostatní pravdu obsahoval. Každá tedy pravda má svůj poslední zdroj v Bohu. Jen o absurdnosti, nerozumu a nesmyslu nemá Bůh positivní myšlenky, poněvadž nemůže mysliti, co přímě jemu samému odporuje. A každá absurdnost, každý nerozum a nesmysl konečně popírá buď jestotu Božskou aneb některou její vlastnost a tím také Boha samého. Proč na př. nemůže jedno a totéž zároveň a v témže vzhledě býti a nebyti? Poslední důvod této samozřejmé pravdy jest v Bohu, jenž s takovou nutností existuje, že jest naprosto nemožno, aby neexistoval. A podobně se má s každou jednotlivou pravdou. Kdo tedy popírá Boha, ucpává pravý zdroj pravdy a ničí každou pravdu v její naprosté platnosti a mění ji v pouhou subjektivní domněnku, která dnes má snad nějaký význam, ale třeba hned zítra ho pozbude. Bez Boha není vůbec pravdy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama