Co je to pravda (1)

30. července 2016 v 12:26 | Astaer
Všichni toužíme po pravdě, ptáme se obecně, co je to pravda. Možná jste se už pokoušeli najít nějaké vysvětlení, ale pořád si stejně nejste jistí. Konečně každý z nás, co něco takového dlouho hledal, má nyní možnost dozvědět se, jak to s tou pravdou je.


Mnozí z nás o tom, co je to pravda, občas přemýšlí, diskutují, ale vždycky máme problém, že nemůžeme vysvětlit tento pojem v celé šíři, jednoduše proto, že je to trochu složitější problematika a jsme povětšinou jen laičtí filozofové. Proto jsem zde pro vás vyjmul dvě kapitoly, přesněji paragrafy, které pojednávají o pravdě. Myslím, že je nezbytné uvést je v plném znění, tak ať nikoho neodradí délka textu, v dané knížce byste přečetli celkem 15 stran, což není tak moc. Při čtení se budete muset asi víc soustředit nejen vzhledem k tomu, že se jedná o odborný text, ale i že jde o starší knihu, což vůbec nevadí, protože... to zjistíte po dočtení.
Materiální logika
Pojem pravdy.
§ 71.

Pravdu, jak zkušenost dosvědčuje, připisujeme nejen pojmům, nýbrž i oněm znakům (řeči), jimiž pojmy na venek vyjadřujeme, jakož i věcem samým, kteréž jsou předmětem našeho poznání. Proto mluvíme o pravdě pojmů či ideí, o pravdě řeči a o pravdě věcí. Odtud pochází také trojí rozdíl pravdy a to: a) pravda logická, b) mravní a c) metafysická (ontologická) nebo jak scholastikové říkali: veritas in cognoscendo, in significando et in essendo.

Pravda logická (ve smyslu materiálním) týká se pravdy poznání a záleží ve shodě pojmu s věcí, kterou pojmem poznáváme. Poznání jest pravé, které jest předmětu, o jehož poznání běží, úplně přiměřeno. Neshoduje-li sě však se svým předmětem, pak jest licho a bludno. Vidím-li z daleka nějaký předmět a mám-li jej za člověka, ačkoliv jest to stromek, jest moje poznání licho: poznávám-li však ihned v onom předmětu strom, jest moje poznání správno a pravdivo.

Pravda mravní záleží ve shodě řeči anebo vnějších znaků, kterých často místo řeči užíváme, se přesvědčením vniterným. Pravda tato sluje jinak také pravdomluvností. Toho člověka nazýváme pravdomluvným, který tak mluví, jak myslí; kdo však jinak myslí a jinak mluví, tenť jest lhářem.

Pravda metafysická (ontologická) jest pojmem s jestotou věcí identickým. Vši jestotu nazýváme proto pravdou metafysickou, poněvadž jest schopna poznánu býti. Jestota však jen potud může býti poznána, pokud v sobě pravdu obsahuje. Běží-li o věci stvořené, záleží jejich metafysická pravda jediné ve shodě jejich s ideami Božskými v rozumu Božském od věčnosti obsaženými, podle kterých všemohoucností Božskou v čase byly z ničeho stvořeny.

Všechna tedy pravda jest vždy nějakou shodou a zahrnuje v sobě zároveň vztah k poznání, a proto velevhodně vymezuje Sv. Tomáš její pojem jakožto shodu věci a rozumu (conformitas rei et intellectus).

Poznání logické a vnější projevení vniterného přesvědčení může býti licho a bludno, nikdy však věci samy, které jsouce s nutností naprostou myšlenkám či ideám Božským vždy úplně přiměřeny, jsou proto také v sobě vždy pravdivy. Ve věcech objektivně uvažovaných není nikdy bludu. Jen v nevlastním smyslu vzhledem k nám nazývají se některé věci lichými a to proto, poněvadž jsou některými svými vlastnostmi příčinou, že je často za jiné máme, než skutečně jsou. Tak mluvíme často o lichém (falešném) zlatě, drahokamu atd.

Materiální logika odezírá úplně jak od pravdy mravní, tak i od pravdy metafysické a zabývá se jedině a výhradně pravdou logickou (ve smyslu materiálním). O pravdě mravní jedná ethika, o pravdě metafysické ontologie.

Jak jsme již pravili, záleží pravda logická v souhlasu a shodě poznání našeho se předmětem poznaným. A proto není pravda logická ničím než poznáním samým předmětu svému přiměřeným. Každé pravdivé poznání odhaluje rozumu našemu jestotu ve předmětu poznaném obsaženou. Nesmíme se však domnívati, že ku správnému poznání - ku pravdě logické - jest potřebí úplné a naprosté shody mezi rozumem a předmětem poznaným. Tenkráte by jen Božský rozum sám pravdu poznával, an jediné poznatelnost věcí svým poznáním úplně vystihuje a vyčerpává.

K pravému poznání postačuje, abychom věc jen v nějakém vzhledu postřehli, a postřeha tato aby byla přiměřena předmětu, pokud jej postřehujeme či poznáváme. Ačkoliv na př. neznáme všech momentů vniterného vývoje života organického, přece můžeme z jeho různých našemu poznání přístupných zjevů souditi o jeho vniterné povaze a bytnosti.

Tu se však namítá otázka, záleží-li pravda materiální již v jednoduché postřeze (apprehensio, Wahmehmung), anebo teprve v rozumovém soudu?

Každé poznání zahrnuje v sobě nutně vztah ku předmětu poznanému, ve kterémžto vztahu právě pravda logická záleží. - Poněvadž však jednoduchá postřeha skutečným jest poznáním vyjadřujíc, čím poznaná věc jest, dříve ještě než o jejích přívlastcích a vlastnostech něco tvrdíme anebo popíráme, proto nabývá rozum pravdy logické již v postřehách, představách a pojmech, avšak, jen nedokonale.

Jednoduché představy a pojmy směřují vždy již svou vniternou povahou k soudům, poněvadž postřehujíce, čím věc jest, nepoznáváme ještě všech jejích vlastností a případností. Proto jest potřebí, abychom to, co postřehami jednotlivě a postupně poznáváme, potom v jeden logický celek zahrnuli a sloučili, což se soudem děje. Jednoduchá představa má se tedy k soudu, jako nedokonalé poznání k dokonalému.

A poněvadž pravda logická řídí se dle poznání, jest patrno, že v jednoduché postřeze jest pravda jen nedokonale a začátečně obsažena. Totéž platí o pojmech.

Představa (resp. pojem) sama sebou jest vždy pravdiva. Ačkoliv soud může se předmětem, k němuž se vztahuje, také nesouhlasiti, an mu přivlastňuje, čeho nemá, nebo mu upírá, co má, přece nemůže se to státi při jednoduchém pojmu, poněvadž jest nemožno, aby se jím nevyjadřovalo, co právě vyjadřuje. Kdykoliv uvažuji na př. pojmy: života, svobody, ctnosti atd. a pojmů těchto nepřivlastňuji žádnému předmětu, nemůže uvažování moje býti nepravdivo, nemůže býti licho a bludno. Jako každá existující věc má svou vlastní jsoucnost, tak také má všechno myšlení svou vlastní ideální formu, výraz totiž předmětu, kterýž myslí. A poněvadž v jednoduchém pojmu rozum předmět v sobě uvažuje ničeho mu nepřivlastňuje ani neupíraje, proto musí býti každá postřeha a představa, každý pojem v sobě úplně pravdivým.

Jen nahodile může býti představa bludná, což se může dvojím způsobem státi a to když člověk pojem jedné věci přenáší na věc jinou od ní zcela různou, na př. když pojem zvířete přenáší na člověka; nebo když slučuje vespol části naprosto neslučitelné, na př. kruh čtverhranný, ve kterémžto případě pojem nejen vzhledem k věci, na kterouž se přenáší, nýbrž i sám v sobě jest lichý a bludný.

Pravda a lichost jest tedy úplně a dokonale teprve v soudu obsažena, což již z povahy soudu a pravdy logické plyne. Pravda logická vyjadřuje vždy souhlas rozumu se předmětem poznaným. Rozum však může se neshodovati se předmětem teprv v soudu. Postřeha předmět rozumu toliko představuje a zobrazuje. Obraz nemůže se však nazývati přiměřeným anebo nepřiměřeným předmětu nebo vzoru svému, dokud se k tomuto vzoru nepřirovná. Toto přirovnání však děje se teprve v soudu, který proto již dvě představy, dva pojmy předpokládá a v sobě zahrnuje, a to tím způsobem, že jeden se druhým buď spojuje aneb jeden ode druhého rozlučuje. Soud zevně projádřený sluje větou. Pravdu logickou tedy rozum teprv tenkráte úplně poznává, když v soudu (ve větě) věci nějaké (podmětu) něco buď přivlastňuje aneb upírá (výrok přičiňuje).

Toto přivlastňování může se rozličným způsobem díti. Buď se podmětu přivlastňuje, co mu skutečně náleží. Na př. kruh jest okrouhlý, duše lidská jest nesmrtelná. Avšak může se také státi, že se podmětu něco přivlastňuje, co mu nenáleží, aneb se mu něco upírá, co mu náleží. Na př. zvíře jest rozumno, trojúhelník (v planimetrii) nemá 180°. Jen tenkrát obsahuje soud pravdu logickou, když jím podmětu připisujeme, co mu náleží, aneb upíráme, co mu nenáleží, jinak jest soud lichý. Poněvadž věta jest zevnějším projádřením, a takto také znakem nástrojným (signum instrumentale) vniterného soudu, jako jest slovo ústní anebo psané znakem nástrojným rozumového pomyslu, proto říkali scholastikové, že pravda logická jest ve větě jako ve znaku nástrojném, v soudu však jako ve znaku formálním. Z toho také následuje, že pravdy logické není ve smyslovém poznání.

Smysly nesoudí o poznatcích nabytých, nýbrž postřehují jednoduše věci smyslné. Poněvadž však pravda logická, jak jsme dovodili, jest obsažena jen v soudech, proto nemohou smysly býti podmětem pravdy anebo bludu.

Co jsme o pravdě jednoduchých postřeh, představ a pojmů pravili, platí také obdobně o smyslech. Smysly totiž, pokud vnější předměty postřehují, nemohou se vlastně a skutečně nikterak mýliti, a když se mýlí, mýlí se jen potud, pokud jsou příležitostnou příčinou, že se rozum mýlí. Na př. pokládám-li stín za skutečný předmět, není zajisté můj zrak na omylu, nýbrž rozum, který nepřihlédnuv místněji k věci soudí beze všech důvodů ze zdánlivosti na skutečnost.

Smysly jsouce organickou mohutností nutnosti podrobenou zobrazují vždy předmět tak, jak na ně působí.

Nicméně můžeme v nevlastním smyslu i smyslům soud připisovati. Neb smysly postřehujíce jakosti hmotné nikoliv abstraktně, nýbrž konkrétně nemají za výmez (termin) své činnosti toliko smyslné jakosti (případnosti), nýbrž zároveň i tělesa těmito případnostmi se jevící. Tak na př. když okem spatříme nějakou barvu, nespatříme jí "in abstracto", nýbrž "in concreto", tedy na stěně, na květině atd., a proto v jistém smyslu postřehujeme i stěnu, květinu atd. onou barvou opatřenou. - Z toho, že smysly se případnostmi vnějších předmětů v jistém smyslu poznávají též předmět sám, který oněmi případnostmi na ně působí, lze jim také nevlastně soudnost připisovati.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 24. října 2016 v 22:31 | Reagovat

Zajímavé

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 24. dubna 2017 v 17:20 | Reagovat

SPRÁVNÝ UČITEL ZNÁ JEDINOU PRAVDU!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama