Zapomenutá svoboda

19. listopadu 2015 v 12:00 | Astaer |  Zmatený svět
Všichni chceme být svobodní, ale víme vůbec, jak opravdová svoboda vypadá?
Velká část lidí bohužel vidí svobodu jako konat to, co právě chtějí. I když uznávají nějaká společenská pravidla,

tak ve svém osobním životě nechtějí být omezováni. Nechtějí, aby jim kdokoliv mluvil do života, jestli to či ono je správné nebo špatné apod. Trochu lépe jsou na tom lidé, kteří víc uvažují o svém jednání, a snaží se chovat k druhým lidem dobře. Jsou to lidé, kteří usilují o dodržování pravidla "svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka". Ale i mnoho takových lidí nechce k sobě připustit žádné omezení, které by se jich velmi osobně dotýkalo. Ještě asi není zřejmé, jakou tu svobodu mám na mysli.
Nechci psát o svobodě jedince ve společnosti, ve které jsou nějaká pravidla, která zaručují každému členu této společnosti stejnou míru svobody. Jde mi o osobní svobodu, která musí zvítězit uvnitř člověka.

Ve svém posledním článku jsem psal o pudech a emocích, jak mohou ovlivňovat naše chování, a že je potřeba držet emoce víc zkrátka. Na to navážu, velmi s tím souvisí i tento článek. V předchozích odstavcích jsem zhruba nastínil pár pohledů na chápání svobody. Ale věděli jste, že existuje také svoboda nad sebou samým?
Bohužel na tuhle svobodu se v dnešním světě téměř nedbá, mnozí ji naopak odmítají, protože to berou jako omezování.
Jenže taková svoboda je poklad. Nikdo jiný než vy za ni neručí. A není vůbec samozřejmá. Každý z nás sice ve větší či menší míře ovládá sám sebe a své tělo. Ale už jste dokázali říct ne v situaci, kdy jste měli něco příjemného na dosah? Tím myslím např. následující situaci: jste doma a tam máte něco dobrého k jídlu a zrovna na to dostanete velkou chuť. Dokážete i přes velké vzbuzení touhy se ovládnout a říct si, že si tuhle dobrotu dáte až zítra?
Příklad je vcelku jednoduchý a leckomu bude připadat takové odpírání jako zbytečné. A někomu dokonce jako omezování vlastní svobody, jak jsem psal na začátku. Takový člověk vnímá touhy jako něco samozřejmého, touha je mu vlastní. Jenže tužby se dají lehce vyvolat působením vnějších podnětů a takových je většina. Když vyvoláte u dvou lidí silnou touhu po nějakém předmětu a jeden dokáže odolat a druhý ne, tak který z nich je svobodný?

Člověk je bytost s rozumem. Aby jednal správně, měl by se řídit především rozumem. Proto musíme vždycky nejprve posuzovat, kam nás touhy nutí. Jestli je předmět dobrý nebo špatný. Kolem sebe vidíme, že lidé se ve velké míře podvolují špatným touhám, vyhovují pudům. Takové jednání vede ke špatnostem, hříchu (a samozřejmě k neštěstí). A to není svoboda. Svobodný je ten, kdo právě stojí nad smyslnými náklonnostmi a vládne nad pudy.

K vládě nad tělesnými touhami a pudy nás vede cnost mírnosti. S tou souvisí střídmost a zdrženlivost. Víme však, že některé touhy vyvolané smyslností jsou velmi silné a je těžké jim odolat. Abychom dokázali být vládci i nad takovými silnými touhami či vášněmi, je nezbytné se trénovat v ovládání těch slabých - jde o podobné odpírání, které jsem uvedl v příkladu s odepřením si dobrého jídla.

Takže kdo rozhoduje nad vaším chováním? Jste to opravdu vy, nebo jsou to různé tělesné náklonnosti, pudy a vášně?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Victoria Autumn Victoria Autumn | Web | 27. listopadu 2015 v 12:35 | Reagovat

Krásný blog

2 Arbiter Elegantiae Arbiter Elegantiae | E-mail | Web | 17. ledna 2016 v 11:51 | Reagovat

Jednou ze základních chyb ve vnímání křesťanství se mi zdá právě dezinformace ohledně svobody. Kdykoli přiznám, že jsem křesťanka, přichází otázka: "A není to nesvobodné? Neovládá tě pak vůle někoho, koho ani nevidíš?"

A vysvětlit, že právě Bůh nám dal všechnu tu svobodu, které si všichni tak cení, za kterou se honí v celé časnosti, již mají k dispozici, to zkrátka není možné.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama